Kristiánova legenda – Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily

Kristiánova legenda – Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily je nejstarším dochovaným latinsky psaným historickým pramenem českých dějin z konce 10. století. Někteří historikové Josef Pekař či Dušan Třeštík datují vznik před rok 994, ale Václav Novotný a František Vacek legendu datují do 12. století. Autorem legendy je mnich Kristián pocházející z rodu Slaníkovců. Legendu mich Kristián věnuje svému příbuznému biskupu Vojtěchovi (956 -977) – zemřel mučednickou smrtí v Prusích – svatý Vojtěch.

Legenda je rozdělena do předmluvy a deseti kapitol. Mnich Kristián biskupa několikrát oslovuje (tzv. ivokace) a dále pochybuje o sobě samém .

“Nyní vás prosím, slovutný biskupe a potomku nejdražší, když jste mně nehodnému toto dílo na sebe vzíti kázal, abyste mi prosbami u společného našeho ochránce pomáhal, aby ten, jenž zásluhami svými uvedl vás v hodnost biskupskou, až vám někdy u Krista Pána korunu slávy za zisk z ovcí svěřených vytěžený zjedná, nám aspoň odpuštění hříchů vyžádati ráčil. Též snažně prosíme, aby vaší skvělou moudrostí vše to, co pošetilost naše nemoudře prořekla, bylo vymazáno a učeností vaší okrášleno. Také svojí autoritou račte tuto práci potvrditi, aby aspoň po vaší diecézi směla být opisována a čtena.”

V první kapitole se dočítáme o kristianizaci Velké Moravy věrozvěsty Cyrilem a Metodějem v roce 863 (v legendě je zmíněn pouze Cyril) a o uznání staroslověnštiny jako liturgického jazyka za dob knížete Svatopluka.

“… jistý Cyril, rodem Řek, jak v latinském, tak v řeckém písemnictví zběhlý, vydal se ve jménu svaté Trojice a nerozdílné Jednoty kázat víru Pána našeho Ježíše Krista též řečenému národu na Moravě přebývajícímu.”

V druhé kapitole se dozvídáme o křtu prvního českého knížete Bořivoje. Nechal se pokřtít Metodějem roku 883.

“Ten skvěje se nejkrásnější podobou a květem nejlepšího mládí, jednou za jistou věcí svou a lidu sobě svěřeného přijel ke knížeti svému čili králi Svatoplukovi na Moravu a byl od něho laskavě uvítán a na hostinu zároveň s ostatními pozván. Leč nikterak mu nebylo dopřáno místa k sezení mezi křesťany, ale před stolem na podlahu mu kázáno se posaditi. Tohoto příkoří zželelo se biskupu Metodějovi i řekl prý mu: Ach, že ty takový a tak mocný muž nestydíš se býti odstrčen od sedadel knížecích, ačkoli požíváš sám též důstojnosti knížecí, nýbrž raději pro ohavnou modloslužbu přeješ si s pasáky sviní na zemi ležeti! Tu dí onen: V jaké vydávám se nebezpečenství takovou věcí, nebo co dobrého mi přinese náboženství křesťanské? – Odřekneš-li se, praví biskup Metoděj, model a démonů v nich přebývajících, staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé budou podrobeni panství tvému a potomstvo tvé denně bude se množiti jako řeka převeliká, v níž se stékají vody rozličných potůčků.” Kníže Bořivoj pak založil první křesťanský kostel v Čechách na Levém Hradci. Dozvídáme se také o vzpouře proti Bořivojovi (Češi nechtěli křesťanství).”

Ve třetí kapitole se Kristián (konečně) dostáváke svaté Ludmile (byla manželkou Bořivoje), svatému Václavu a jeho matce Drahomíře.

“Nábožná tedy paní Ludmila ovdověvši a ještě staršího syna ztrativši, v domě svém setrvávala a pamětlivá dřívější své nevědomosti a bludu, den ze dne oplakávala minulé nepravosti. A jako kdysi byla vydávala údy své v službu nečistoty a nepravosti k hřešení, tak nyní vydávala je v službu spravedlnosti k posvěcení, říkajíc slovo apoštolovo: Jaký užitek jsem měla tehdy z toho, zač nyní se stydím? Svědčí o tom chudí, jimž hodně v jejich nedostatku pomáhala a o jichž potřeby jako matka se stanula, hladové živíc žíznivé občerstvujíc, pocestné a nuzné odívajíc. Svědčí o tom klerikové, o kteréž s nábožnou myslí jako o své syny pečovala.”

Čtvrtá kapitola pojednává o dočasné vládě kněžny Drahomíry s posluhovači Tunou a Gomonem a o trestu, který je postihl za vraždu Ludmily.

“Když tak nádherně žili tu nesmírně se radovali tu veselili, znenadání spravedlivý trest pomsty Boží dolehl na bezbožníky, kteří se nelekali tak ukrutný zločin spáchati tu nejhanebnější ruce své na nejslavnější služebnici Boží bez příčiny vztáhnouti. Neboť popouzeni otcem svým, knížetem rozbrojů ďáblem, jali se pohrdati všemi současníky tu vrstevníky svými. Z toho vznikla roztržka a nenávist převeliká mezi řečenými velmoži Tunnou a Gommonem a paní jejich, až všecko myšlení a mluvení paní točilo se ve dne v noci kolem toho, jak je zahubiti. To když pozoroval zmíněný násilník Tunna, přepaden hrozným strachem, prchl se vším příbuzenstvem z té země tu všemi nenáviděn jako poběhlík tu vyhnanec sem tam se potuloval tu nikdo z pokolení jeho už neměl přístupu do domova svého. Gommon pak, když s bratrem svým hledal útěkem úkryt, byl chycen tu na hrdle potrestán tu tak života nynějšího i budoucího i s bratrem pozbyl. A paní jejich vidouc, že prchají, všecek vztek svého jedovatého srdce vylila na potomky jejich tu všecky od nejstaršího do nejmladšího jedním a týmž dnem a ortelem utratila. To také bylo prvním znamením svatosti blažené Ludmily, že z vrahů jejích žádný řízením božské prozřetelnosti nezůstal naživu.”

V páté kapitole se roztrhla pře mezi příznivci Drahomíry a příznivci Václava o přenesení ostatků svaté Ludmily z Tetína na do Prahy a také se dozvídáme o prvním zázraku svaté Ludmily.

“A vykopavše zemi a upravivše hrob, chystali se ji v té basilice Pochovati. Ale náhle vykopaný hrob zaplavil se vodou; z čehož mnozí usuzovali, že se to místo služebnici Kristově nezamlouvá. Znovu tedy výkop zasypali a rakev se svatou zástavou postavili na něj, pomoci od Boha se dožadujíce. Potom domů šťastni spěchali.”

V šesté kapitole se dočteme něco o vlastnostech Václava a o jeho vládě.

“Chodíval v době postní – ještě zimní – ledovitou a sráznou stezkou bos od hradu k hradu chrámy Kristovy pěšky navštěvuje, takže bývalo vidět, jak jeho šlépěje jsou krví zvlhlé. Kromě toho pro uchování cudné čistoty, k níž se zaslíbil, chodil v předrsné košili žíněné, která z úcty k němu až podnes chová tu vypadá jako nová, tu jsa ustavičně vespod jako mnich oděvem vlněným oděn, navrchu však zahalen v nejkrásnější roucho knížecí, skvěl se před Bohem i před lidmi. Na posílení údů skrovně potravy požíval, tu vytrvale bdě, díky neskonalé Bohu samému vzdávati neustával. A přihodilo-li se mu někdy, když jako kníže mezi takovými zvířaty hodoval, že pozdním večerem nad obyčej hojněji se napil, ze spánku časně ráno se vytrhl a rychle spěchal do chrámu, a jakmile nějakého kněze nebo klerika tam zastihl, z roucha, v které byl oděn, ať bylo sebelepší, se svlékl tu dal nimi je. A padaje mu k nohám snažně prosil, aby se zaň co nejusilovněji u Krista Pána přimlouval, by mu milostivě prominul hřích, jehož se včerejší noci dopustil.”

V sedmé kapitole je Václav zavražděn posluhovači jeho bratra Boleslava.

“Ještě totiž před příchodem noci bratr svatého mučedníka, ba ne již bratr, ale zvrhlý vrah, byl poručil kněžím chrámu svatých Kosmy a Damiána, až bude přicházeti, aby mu nikterak nedali do kostela vkročiti, by snad od svých věrných zbrojnošů nebo komorníků, kteří ještě na ložích byli, nebo od lidí, kteří by se sběhli, nebyl vysvobozen … Zdráv buď povždy, bratře můj, tu statky tohoto života i budoucího oplývej; přijmi tebe Kristus k věčné své hostině, jako jsi ty včera mne tu mode všecky v takové hodnosti pohostil. Na to on s pyšným duchem tu s pohledem posupným, tase meč, který mu visel skryt pod pláštěm, odpověděl: Včera ovšem, jak chvíle toho žádala, nyní však bratr bratru takto poslouží. A rozmáchnuv se mečem ťal ho jím do hlavy; leč poněvadž moc Páně ho chránila, sotva krev se ukázala. Hrůzou nad neslýchaností svého činu byl bídák tak ochromen, že i když podruhé ťal, k svému údivu nic nezmohl, co by bylo hodno muže silného. Holý jeho meč blažený Václav rukou zachytiv praví: Jak špatně si počínáš, když mne zraňuješ!”

V osmé kapitole jsou popsány první zázraky svatého Václava.

“Krev blaženého mučedníka, od bezbožníků bezbožně prolitá, jež se rozstříkla po zemi tu po zdech, byla pečlivě vodou smývána tu utírána. Ale na druhý den ti, kteří ji předešlého dne smyli, vrátivše se shledali zdi i zemi krví nasáklé, jako by se jich vodou ani nebyli dotkli. I spěchají znovu krev utírati. A to i do třetice učinivše, zase odcházeli vidouce, že nic nepořídili.”

Devátá a desátá kapitola popisuje mnohé další zázraky svatého Václava.

” … Neboť když přemnoho provinilců spoutaných železnými okovy v žaláři pod přísnou stráží bylo drženo podle obyčeje země a kromě smrti žádný z nich neměl nijaké naděje, neboť k mnohonásobnému trestu byl odsouzen, kterési noci z vnuknutí Božího, jak věříme, přišlo jim těmi úzkostmi sklíčeným na mysl, aby blaženého Václava prosili, by se nad nimi smiloval. Pane Bože, řkou, pro zásluhy a na prosby pána našeho Václava, tvého přesvatého svědka, račiž nám v takové tísni sevřeným, svojí odedávna známou mocí přispěti. Druhou noc, když všichni na světě v tichém odpočinku si hověli a jen ti ubožáci nevěděli, co jest odpočinek, Boží moc, která ztrápeným milostivě přispívati ráčí, i jim přispěla. A nejdříve jako by zvuk nějakého zvonečku jim v uších zazněl, potom světlo podivné všem v žaláři zazářilo. A náhle dřevo, jímž nohy jejich byly sevřeny, jako luk se prohnulo a brzy všichni vytáhli nohy své z klády. Vidouce pak, že moc Páně pro zásluhy svatého Václava jim přispívá, vzpamatovali se oživením naděje na záchranu tu nepřetržitě volali: Bože, Pána Ježíše Krista otče, přispěj nám služebníkům tvým v tebe důvěřujícím pro zásluhy a na přímluvu svatého Václava, jenž z lásky k jménu tvému od bezbožníků byl zavražděn. A brzy přispěla síla Kristova a řetěz každému z nich spadl z krku na zemi. A propuštěni byvše ze žaláře, chodili po kraji a vyprávěli o tom velkém zázraku Božím, jejž na své oči viděli.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *