Kdo nemává, nejede, aneb autobusová doprava v Irsku

Velmi, velmi dlouho jsem přemýšlela, jak uchopit mé zážitky z Irska a nakonec jsem došla k závěru, že popisovat tři týdny týden po týdnu je asi blbost, takže jsem to pojala tématicky.

A také na to mám konečně čas, jelikož jsem konečně dodělala restíky ze školy a mám konečně všechny zkoušky za sebou.

Pojdte si přečíst, jak je to v Irsku s autobusovou dopravou.

Stejně jako v Anglii se i v Irsku jezdí vlevo – z počátku trochu nezvyk, ale zase takový problém to nebyl, protože na silnici v místě přechodu byl namalován text “Podivej se vlevo” či “Podívej se vlevo.”

Jelikož jsme samozřejmě neměly auto, zvolili jsme autobusovou dopravu. Rodina, u které jsme byly 3 týdny ubytování nám doporučila použít tzv.”Leap kartu” na kterou jsme si nahrály lítačku platnou 5 dní a tak jsme to dělaly každý týden. byla to nejlepší varianta, jelikož jsme mohly běhěm dne přestupovat podle libosti. Když jsme vyrazily někam o víkendu, platily jsme hotově – tedy vlastně neplatily, protože vozíčkáři a jejich asistenti mají dopravu zdarma, ale na to jsem se nemohla spoléhat, protože mám pouze českou kartu zdravotně postiženého (tzv. ZTP/P) ale nikoli irskou.

Pokud si na přijíždějící autobus nikdo nemávnul, autobus jednoduše zastávku minul – “Kdo nemává, nejede!” Když po zamávání zastavil, začala se po otevření předních dveří, za doprovodu automatického hlášení “Rampa se otvírá”, vyklápět rampa, abych mohla vjet do autobusu a zaparkovat se na předem určené místo. Jo nutno podotknout, že jediní, kdo to porušili byli japonští turisti. Byla jsem velmi mile překvapena, protože nikoho ani nenapadlo vejít do autobusu před námi – měla jsem přednost, což vůbec neznám, protože v našich končinách se prostě a jednoduše “narvou” do autobusu stůj co stůj a je jedno, jestli se chete dostat dovnitř či ven. (a jednoduchý to opravdu není. V Irsku jsem neměla elektrický vozík, ale nechtějte vědět, jak to bolí, když se mi povede někomu najet na nohu s elektrickém vozíku).

Autobusy i Irsku jsou stejné jako jsou stejné jako v Anglii -tzv “dubledeckeckery”. Díky tomuto druhu autobusu nemáte pocit, že by autobus byl přecpaný, protože polovina cestujících si sedá automaticky do patra. V místě určeném pro vozík je zvonek, který je nenepřeslechnutelný, takže řidiče ani nenapadne se vymlouvat, že to neslyšel (jak tomu je často u nás).


Na každé zastávce je světelná tabule s jízdním řádem, kde vidíte, kdy vám jaký autobus jede a udaje se upravují podle toho, zda autobus má či nemá zpoždění. Takže řidiči ani nikam nepospíchají, jelikož nemají přesně určený čas, ale pouze přibližné rozmezí, do kterého se mohou vejít. Je možné, že v menších městech je to asi trochu jiné, ale to nemohu posoudit.

Lidé v Irsku jsou velcí pohodáři, a to že nepřijede autobus na čas je opravdu nerozhází, ale o tom zase v jednom z příštích článků…

2 thoughts on “Kdo nemává, nejede, aneb autobusová doprava v Irsku

  1. Lucka Stefani says:

    Tak to vypadá, že jsi si Irsko pořádně užila, to je super! Nějakou podobnou pohodu typu ‘no a co, svět se nezboří’ jsem zažila v Holandsku. Bylo by fajn, kdybychom si to alespoň z části přenesli i k nám

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *