Zpět v Mém koutku. Několikrát jsem se pokoušela sednout a něco nového napsat, ale nešlo to. Důvodů, proč tomu tak bylo, je hned několik… kde začít … ani skoro po víc jak roce není pro mě jednoduché o to psát (a to se říká, že papír, i ten virtuální, snese vše) …
Po návratu z Irska, v roce 2018, jsem začala cítit, že u nás doma není vše tak jak má být. Bylo to zpočátku skoro nepostřehnutelné, ale bylo… začal se k nám domů vkrádat nezvaný nájemník… babičku postihl Alzheimer – důvěrně mu přezdívám “Ali”. Jak říkám, začalo to nenápadně… nejprve drobné neshody s mojí babí Troufám si říct, že moji babičku znám velmi dobře, žiji s ní od svých 3 let, ale najednou jsem v některých chvílích vůbec netušila, co si myslí a jak se zachová (někdy se o to rozepíši více…).
Důsledkem bylo, že babí odmítala chodit ven (podpořena zprávami z televize o kovidu), já pomalu ale jistě přestala zvládat studium na univerzitě, a i lidé z mého okolí si začali všímat, že není vše tak, jak má být a babičce i mě pomohli ze začarovaného kruhu. Babička nyní žije v domově seniorů, kam za ní pravidelně jezdím na několik hodin. 
Bylo to ze dne na den – jeden den bydlím z babí a druhý den už byla hospitalizována v nemocnici na psychiatrii a já najednou začala bydlet sama. I já sama jsem vyhledala odbornou pomoc, abych se dala dohromady (ale o tom jindy…).
Bydlet sama… moje babí si to asi nikdy neuvědomila, ale už od dětství, ve snaze mě ochránit – vzhledem k mému handicapu, mě strašila větou: “Ty nikdy nemůžeš žít sama, musí tu s tebou někdo být.” Ale já vlastně toužila po tom žít samostatně (samozřejmě, že představy se diametrálně lišily od reality 🙁, o tom žádná) a zjistila jsem, že to vůbec není tak složité…
… dobře ne až tak složité. Po odchodu babí jsem se ještě pár měsíců snažila udržet na škole a dostudovat Kulturněhistorická a muzeologická studia. Zbývaly mi dvě ročníkové zkoušky, bakalářka a státnice, ale do rozjetého vlaku už jsem znovu naskočit prostě nezvládla a studium sama ukončila. Nelituji. Díky tomuto studiu jsem zjistila, že i já mohu cestovat a neztratím se, a to byla ta největší škola pro můj život 😊.
Nyní začínám poznávat své možnosti a limity. Chodím do práce – stále pracuji jako knihovnice a založila jsem si živnostenský list. Zařizuji si bezbariérovou kuchyň, abych mohla zajet s vozíkem pod kuchyňskou linku a naučila se sama vařit. Začala jsem také více rehabilitovat a posilovat, abych se uměla přesunout z vozíku na druhý vozík či na zem a zase zpět bez pomoci madel, nebo druhé osoby. Kromě klasické rehabilitace jsem se začala věnovat i sportu, a to konkrétně lukostřelbě, ale i jiným dalším aktivitám (budu o nich psát později).
Děkuji, pokud jste dočetli až sem. Tento článek byl takovým shrnutím všeho, co se za poslední rok událo.
Krásné léto 
Jedna odpověď na “Jsem zpět”
Vítám tě zpět! Pravidelně jsem sem chodila a čekala na tvé články :). To musí být strašně náročné! Jsi dobrá, jak to všechno zvládáš! Naše babička má taky Alzheimera :(, kdyby nebydlela s dědou, tak by musela do domova důchodců.