Zpět v Mém koutku. Několikrát jsem se pokoušela sednout a něco nového napsat, ale nešlo to. Důvodů, proč tomu tak bylo, je hned několik… kde začít … ani skoro po víc jak roce není pro mě jednoduché o to psát (a to se říká, že papír, i ten virtuální, snese vše) …
Po návratu z Irska, v roce 2018, jsem začala cítit, že u nás doma není vše tak jak má být. Bylo to zpočátku skoro nepostřehnutelné, ale bylo… začal se k nám domů vkrádat nezvaný nájemník… babičku postihl Alzheimer – důvěrně mu přezdívám “Ali”. Jak říkám, začalo to nenápadně… nejprve drobné neshody s mojí babí Troufám si říct, že moji babičku znám velmi dobře, žiji s ní od svých 3 let, ale najednou jsem v některých chvílích vůbec netušila, co si myslí a jak se zachová (někdy se o to rozepíši více…).
Důsledkem bylo, že babí odmítala chodit ven (podpořena zprávami z televize o kovidu), já pomalu ale jistě přestala zvládat studium na univerzitě, a i lidé z mého okolí si začali všímat, že není vše tak, jak má být a babičce i mě pomohli ze začarovaného kruhu. Babička nyní žije v domově seniorů, kam za ní pravidelně jezdím na několik hodin. 
Bylo to ze dne na den – jeden den bydlím z babí a druhý den už byla hospitalizována v nemocnici na psychiatrii a já najednou začala bydlet sama. I já sama jsem vyhledala odbornou pomoc, abych se dala dohromady (ale o tom jindy…).
Bydlet sama… moje babí si to asi nikdy neuvědomila, ale už od dětství, ve snaze mě ochránit – vzhledem k mému handicapu, mě strašila větou: “Ty nikdy nemůžeš žít sama, musí tu s tebou někdo být.” Ale já vlastně toužila po tom žít samostatně (samozřejmě, že představy se diametrálně lišily od reality 🙁, o tom žádná) a zjistila jsem, že to vůbec není tak složité…
… dobře ne až tak složité. Po odchodu babí jsem se ještě pár měsíců snažila udržet na škole a dostudovat Kulturněhistorická a muzeologická studia. Zbývaly mi dvě ročníkové zkoušky, bakalářka a státnice, ale do rozjetého vlaku už jsem znovu naskočit prostě nezvládla a studium sama ukončila. Nelituji. Díky tomuto studiu jsem zjistila, že i já mohu cestovat a neztratím se, a to byla ta největší škola pro můj život 😊.
Nyní začínám poznávat své možnosti a limity. Chodím do práce – stále pracuji jako knihovnice a založila jsem si živnostenský list. Zařizuji si bezbariérovou kuchyň, abych mohla zajet s vozíkem pod kuchyňskou linku a naučila se sama vařit. Začala jsem také více rehabilitovat a posilovat, abych se uměla přesunout z vozíku na druhý vozík či na zem a zase zpět bez pomoci madel, nebo druhé osoby. Kromě klasické rehabilitace jsem se začala věnovat i sportu, a to konkrétně lukostřelbě, ale i jiným dalším aktivitám (budu o nich psát později).
Děkuji, pokud jste dočetli až sem. Tento článek byl takovým shrnutím všeho, co se za poslední rok událo.
Krásné léto 
Vítám tě zpět! Pravidelně jsem sem chodila a čekala na tvé články :). To musí být strašně náročné! Jsi dobrá, jak to všechno zvládáš! Naše babička má taky Alzheimera :(, kdyby nebydlela s dědou, tak by musela do domova důchodců.